(Z křesťanské literatury)
Z mladších let svého působení vzpomínám na jeden pěkný příběh. Udál se v Porúří někdy kolem roku 1925. Bylo tam velké shromáždění. Nějaký učenec tam celé dvě hodiny dokazoval, že Bůh neexistuje. Předložil veškerou svou moudrost. Sál byl plný lidí. Nad nimi se vznášel mrak tabákového kouře. Mnozí nešetřili chválou a nadšením: „Bravo! Když není Bůh, můžeme si dělat, co chceme!“
Když řečník po dvou hodinách skončil, vstal předseda shromáždění a řekl: „Teď bude diskuse.
Kdo chce něco říci, ať se přihlásí!“ Ovšem nikdo neměl odvahu. Každý si myslel: „Takovému učenému muži sotva mohu odporovat.“ Jistě tam byli mnozí, kteří s jeho výkladem nesouhlasili, ale kdo by měl odvahu vystoupit na pódium, když dobře tisíc přítomných řečníkovi přitakávalo.
A přece – vzadu na sebe upozorňovala nějaká stará babička, taková pravá, východopruská babička s červeným čepečkem, jakých je v Porúří mnoho. Když se hlásila, předsedající se zeptal: „Babičko, chcete něco povědět?“ „Ano, chtěla bych něco říci,“ odpověděla babička. „Pak ale musíte přijít sem dopředu!“
„Ano, ano, vždyť už jdu,“ řekla babička. Statečná žena! Babička přišla dopředu na pódium, postavila se za řečnický pult a začala: „Pane řečníku, mluvil jste dvě hodiny o své nevěře. Dovolte mi, abych mluvila pět minut o své víře. Ráda bych vám řekla, co pro mne udělal můj Pán, můj nebeský Otec. Když jsem byla mladá, stalo se mému muži na dole neštěstí. Přinesli mi ho domů mrtvého. Zůstala jsem s třemi malými dětmi sama. Tenkrát bylo sociální zabezpečení velmi skrovné. Když jsem stála nad manželovou mrtvolou, byla jsem úplně zoufalá. A přece – Bůh mne začal tak těšit, jak to nikdo z lidí nedovedl. To, co mi říkali lidé, byly jen prázdné řeči. Ale On, živý Bůh mne potěšil. Řekla jsem mu: „Pane, teď musíš být otcem mých dětí ty.“ Často jsem večer nevěděla, kde vezmu peníze, abych příštího dne nasytila děti. Tehdy jsem opět řekla Spasiteli: „Pane, ty přece víš, jak jsem na tom bídně. Pomoz mi!“ A pak se ta stará paní obrátila k řečníkovi a řekla: „On mne nikdy nezklamal a neopustil. Měli jsme mnoho těžkostí, ale nikdy nás nenechal v tísni. Bůh učinil ještě daleko víc: poslal svého Syna, Pána Ježíše Krista. Ten za mne zemřel a vstal z mrtvých a v jeho oběti jsem nalezla očištění od všech mých hříchů. Teď jsem už stará. Brzo umřu. A přece – On mi dal jistou naději věčného života. Až zavru oči, procitnu v nebi, poněvadž patřím Pánu Ježíši. To všechno On pro mne učinil. A teď se vás ptám, pane řečníku: Co pro vás udělala vaše nevěra?“
Tu se řečník postavil, poklepal babičce na rameno a řekl: „Ach, takové staré ženě přece nechceme víru brát. Pro staré lidi je víra docela dobrá.“
Tu jste měli stařenku vidět! Energicky to odmítla a řekla: „Ne, ne! Tak si na mne nepřijdete! Položila jsem otázku a chci slyšet odpověď! Řekla jsem vám, co pro mne učinil můj Pán. Teď povězte vy, co pro vás učinila vaše nevěra!“ Řečník upadl do rozpaků. Ta stařenka byla chytrá žena … dovedla bez bázně vyznat svoji víru.
Wilhelm Bush: Život bez všedních dnů.
