Buď vůle Tvá


Buď vůle Tvá

Zástupy lidí do chrámu spěchají,
každičkou neděli pěšinou stejnou.
Jdou, jdou.
Přinášejí oběť svou.

Samota, tradice,
ohledy, víra,
to všechno je pohání,
aby přinesli oběť nedělní.
Však bezcennou.

„Buď vůle Tvá,“
tiše šumí
ozvěnou chrámovou.

„Buď vůle Tvá,
jako v nebi tak i na zemi.“
Z tisícerých rtů
k nebi se nese ozvěna.

„Buď vůle Tvá,“
zní jako fráze,
bez víry, bez lásky,
bez naděje!

Co se to s lidstvem děje?

Všichni už zapomněli,
co otcové tak
ve vážnosti měli?

Už zapomněli,
že Hospodin je Bůh,
Pán a Vládce?
„Buď vůle Tvá,“
ze rtů splývá.
Však srdce prázdné,
hříšné,
nic nevnímá.










Slova ta,
zní jen k odsouzení.

V opuštěném domku
stařičká žena,
doma sama sedí.

Sehnutá záda,
sepnuté ruce,
vyhaslé oči, které
vzhůru k nebi hledí.

Modlí se za blízké,
za děti,
za sílu k boji.

Stařenky oči září,
i úsměv na její tváři.
A její tichý hlas
nese se k nebi zas.

„Život mi mnohé vzal,
plnými hrstmi
bolestí nasypal.

Ty jsi mi, Pane Ježíši,
však všechno, všechno dal.
„Buď vůle Tvá.“