Všechno pomíjí


Všechno pomíjí

Kam oko může dohlédnout,
tu krásu všude zřím,
však na chvíli se jen ukáže,
a zmizí jako stín.

Pomíjí krása oblaků,
jenž nad hlavou mi plují.
Pomíjí krása stromů,
noblesa květů opadává,
a zůstává jen suchá tráva.

Hory se v dálce třesou a chvějí,
když Ty jen pohlédneš,
a rozkážeš,
skály se v písek mění.

Co člověk tolik miloval,
čas odnáší v dál!

Všechno pomíjí.
I člověk, koruna stvoření,
pomíjí.

V krátkém čase,
tak jako tráva odkvete,
v hábit starý se oblékne,
a víc ho není.

Co z toho, že slavný byl,
pyšný a bohatý,
když v Bohu neměl cíl?
Všechno pomíjí.

Nebesa svineš jak knihu zavřenou,
a pominou.
I země pomine,
a moře už více nebude!












Je smutno mi z těch změn.
Vím, jsem maličkou
součástkou,
maličkým zrníčkem jen,
v tom dění,
které se mění.

I já se měním.
Mé myšlení,
můj cit,
můj svět,
můj cíl.

Mé tělo chřadne, hyne,
můj duch se však k Tobě,
Bože můj, vine.
Já vím, že nezahyne!

Proto, že sis mne zamiloval,
a pečeť svého svatého Ducha,
pro život věčný jsi mi dal.

Díky Ti, Bože můj,
že Tvé slovo se nemění.
Neboť slovo Tvé,
i Ty,
jsi věčný!