Hrníček z porcelánu


Hrníček z porcelánu

Hrníček z porcelánu
ve skříňce mám.
Stojí tam,
uprostřed skleniček,
stojí tam sám.

Hrníček z porcelánu,
zlatem zdobený!
Krásný, jemný,
až průhledný.
K slavnostní chvíli
určený.

Je starý, ale krásný!
Bojím se
vzít ho do rukou.
Je tak křehký!

S láskou ho prohlížím,
a pak opatrně,
zpět na místo postavím.

Pak pohodlně se usadím
a přemýšlím:
„Hrníček z porcelánu.
Starý, jemný a krásný.

Kéž bych taková
též Pane, byla!
By Tvá mě ruka
vybělila, zjemnila,
a pozlatila.
Pak mezi nádoby své,
postavila.

Kéž by i na Tvé tváři
úsměv zazářil!
Když jsi mě rukou svou
něžně pohladil.

A nic by Tobě nevadilo,
že stářím chřadnu,
a stojím mezi Tvým
novým nádobím.




Děkuji Ti, Pane,
že také tak
starý člověk,
své místo má.

A je krásný!
K slavnostní chvíli
připravený,
když Tobě se podobá.